Jak to začalo?

Je pátek, 5:30 ráno. Dávám obojek mé maďarské ohařce Maggie a jdeme se proběhnout do lesa. Poté se již v teple domova postavím na podložku. Zhluboka se nadechnu a cítím příval energie. Lehce se usměji a z tohoto pocitu a nádherného rána, mé nejoblíbenější části dne, mě příjemně zamrazí.

Pojďme ale na začátek…do Brna. Asi jsem vždy byla osobnost, dost introvert až asociál. Na gymnáziu jsem se uzavřela sama do sebe a do svého světa. Zvyklá být většinou ve všem nejlepší, se samými jedničkami. To je přece samozřejmost. Neúspěch nepřipadal v úvahu. A tak jsem se motala od počítání derivací (to už na Mendelově univerzitě), přes tvrdé sportovní tréninky, hledání sebe sama, opětovné tréninky až k pracovnímu workoholismu.

Vše jsem dělala s touhou, neukojitelnou, být nejlepší. Dostát očekáváním, která jsem si vytvořila sama. S takovým smýšlením jsem kolem sebe měla vždy primárně mužské osazenstvo. Ženský svět mi byl dlouho cizí. Dosahovala jsem výsledků, vydělávala peníze a za ně si kupovala věci, které jsem nepotřebovala. Některé vlastně ani nechtěla.  Jezdit ve dvaadvaceti Mercedesem je přece děsně cool. Hipsteři prominou.

Asi před 6 lety jsem již v Praze tak trošku omylem zašla na hodinu jógy. Po běhu, který mě zničil natolik, že jsem cítila potřebu nějakého pomalého protáhnutí se. Nic víc. Tam začalo náhodně setkávání s mojí věrnou přítelkyní. Protáhnout se, abych se druhý den mohla zase pořádně rozběhnout a dát si do těla. Běhat jsem přece každý den musela, zdravá či nemocná. Tedy dokud se některá část těla neutrhne (třeba vazy v kotníku v mém případě) a pak už jsem nemusela. Naštvaná a nazlobená na vlastní nemohoucnost ale nemohla. Tak to bylo i s prací, zastavila mě až nemoc, kdy ignorace fyzických signálů přivedla tělo na konečnou zastávku.

Náhodná setkávání postupně přerostla v pravidelná. Jóga byla terapie, kde jsem mohla vypnout. Zažívala jsem pocity jako nikdy před tím. Uvolnit se, nechat myšlenky odplout, nemyslet na práci, nemyslet na nic!

A pak už to šlo poměrně snadno…tedy když vynechám pár zdravotních problémů a zranění vytlačených silou, kdy si tělo říkalo o odpočinek a já ho neposlouchala.

První byla Maggie, nutno podotknout, psy jsem nikdy ráda neměla. A najednou jsem VĚDĚLA, že patří ke mně jako můj nejbližší přítel.

Druhé bylo opuštění kariéry, kterou jsem 7 let budovala (aktuálně zase naplno pracuji, ale už s naprosto odlišným nastavením hlavy a s jiným záměrem).

Jógu vnímám jako průvodce - vede mě ke knihám, které bych dříve neviděla, k vnímání vlastního těla...k balancování, můj život není dokonalý, jsou dny, kdy je mi mizerně. Ale díky józe si to velmi rychle uvědomím a nestanu se obětí. Vím, že všechno na světě mohu ovlivnit. Realitu si vytváříme sami.

A tak jsem si dnes vybrala být šťastná. Možná při tom zjistíte, že děláte něco, co vůbec dělat nechcete. Že žijete s někým, kdo není Vaše druhá půlka. Možná zjistíte, že musíte svůj život změnit, abyste se cítili zdraví, silní, spokojení a vědomí si každého okamžiku. Protože ten je neopakovatelný.


PS: Po roce cítím potřebu se s Vámi podělit ještě o jedno poznání - absolutně zbožňuji sport, vždy tomu tak bylo. Trvalo mi se zase poznat i po stránce té, že omezovat se ve sportu je zase pouze omezování. Miluju pohyb a ze svého života ho nedám!


Follow your heart! Everytime! It will lead you exactly where you need to be!